Milujeme a rozdáváme se na všechny strany. Přijde nám to normální a často přitom zapomínáme na sebe. Vždyť je přece normální mít starost, pomáhat, starat se a být oporou. Je přece samozřejmé, že když nám na někom záleží myslíme na něj, máme o něj strach a jsme mu vždy po ruce. Nebo ne?
Nenechte se z lásky vlákat do pasti
Dejte si pozor, abyste si na sebe neušili bič a nedostali se do pasti, z níž se jen těžce a bolestně dostává. Pokud to, co pro druhého děláte, vás nabíjí, je vám opláceno a děláte to, protože sami chcete, nikoliv však, že musíte, nebo protože je to po vás vyžadováno, je to v pořádku. Nikdy však nedělejte něco za druhé, když to pro sebe nejsou schopni udělat oni samotní. Mějte se rádi a dělejte věci pro sebe. Buďte oporou, nikoliv však zachráncem, který neustále někoho tahá z bahna a je mu to vlastně jedno, že se v něm plácal.
Být oporou, neznamená být zachráncem
Zachránce plýtvá svými silami. Pokud se nechcete vyždímat, velmi brzy s tím přestaňte, protože hrozí, že na svá bedra vezmete víc, než jste schopni unést. Dříve než si uvědomíte, vše zůstane pouze na vás. S tím se samozřejmě pojí i odpovědnost, za níž v případě neúspěchu budete pykat, a to i s úroky. Ano, pak se objeví ten pocit zmaru a marnosti, zklamání, že za dobrotu, na žebrotu apod. Inu, nezavděčíte se všem. Postupně se od vás bude očekávat víc a víc. A na vracení energie se bude zvolna zapomínat. Vy se pak budete cítit vyždímaní, prázdní, zbyteční a ještě k tomu všemu i hloupí. Chcete se tomu vyhnout? Brzděte tedy. Pomozte, podpořte, poraďte, ale jinak si každý sám musí vybojovat své štěstí. Inu, jak se říká, každý je svého štěstí strůjcem. Jestli dotyčný má skutečně nějaký sen nebo touhu, jen on dokáže cestu k němu vybudovat.
