Některá přísloví jsou lichá, jako třeba “Sedávej má panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.” a některá pravdivá. Tak tomu je u přísloví “Podle sebe, soudím tebe.”. Na našem okolí nám totiž vadí nejvíce to, co se týká nás.
Bylo totiž prokázáno, že ti lidi, kteří v těch druhých vidí to nejlepší, jsou ve svém životě mnohem šťastnější a vyrovnanější. Čím více považujeme druhé za šťastné, tím větší je to odraz toho, jak se sami cítíme. Náš pohled na svět okolo a především na druhé lidi, tedy dost jasně vypovídá o nás samotných. Vidíte-li tedy druhé pozitivně, jste sami v pohodě. Zajímavé také, že takový člověk se i jiným jeví jako srdeční, vyrovnaní a schopní.
Projekce
O tomto chování se hovoří rovněž i jako o projekci. Každý z nás reaguje na lidi a situace s nimiž se střetává různým způsobem. Tyto reakce jsou pozitivní nebo negativní. Zcela přirozeně si všímáme chování svého okolí, to své však nějak nevnímáme. Toto chování popsal na počátku 20. století Sigmund Freud, který toto naše vnímání označil za obranný mechanismus ega. Člověk podle Freuda své špatné vlastnosti do jiných jako na filmové plátno.
Své negativní vlastnosti vidím i u druhých
Může se tomu tak dít samozřejmě i s pozitivními, avšak výzkumy potvrdily, že lidi mají tendenci vidět spíše to špatné. Jen si všimněte, kolik lidí okolo vás neustále nadává, stěžuje si a pomlouvá. Ani si to neuvědomují, ale celou dobu vlastně mluví o sobě. Kritizovat cizí negativní vlastnosti je totiž jednodušší. Neohrožují tím sebe. Navíc kritizovat vlastní maličkost je mnohem náročnější a ne každý to svede. Dnes je obvyklejší říkat “Já jsem lepší, než oni.”. Trestám za své chyby druhé. Irituje nás to, co nejsme schopni přijmout a smířit se s tím, že tyhle stejně vlastnosti (i chování) máme i my. Avšak soudit druhé lidi za to, že dělají to, co my, je hloupé.
Prudič, který podle sebe soudí jiné
Prudiči a ostří kritikové, které kde co irituje mají obvykle sociopatické sklony a trpí velkým narcismem. Kromě toho jim hrozí ve značné míře i deprese a další osobnostní poruchy.
Proč dochází k projekcím?
Je to vlastně snadné. Naše podvědomí se snaží proniknout do našeho vědomí a hledají pro to tu nejpřijatelnější cestu. To, co je ve stínu, chce na světlo. Jenže vědomí se to nelíbí, stydí se za to, popírá to, nechce s tím nic dělat (protože si je vědoma, že by s tím něco dělat musela), chce si udržet vnitřní rovnováhu, klid a celistvost. Bojíme se, že když se tyto problémy proderou na povrch, nebudeme vědět, co s nimi a hrozí, že vše, co jsme si vybudovali, se může rozpadnout. To se týká především negativních vlastností. Nechceme si je připustit, odmítáme je, ale zároveň si jich o to všímáme u druhých. Tento proces probíhá v úrovni našeho podvědomí, takže si toto své jednání nemusíme vůbec uvědomovat. Stav obvykle doprovází záplava emocí, zlost, vztek, úžas, rozhořčení i pohoršení.
