V rámci českých tradic je havran spojován jen s tím špatným. Je symbolem nemoci, války a smrti. Může za to i Bible, v níž jej Noe vysílá, aby našel zemi. Havran se však zpět již nevrací, poletuje sem a tam a hledá potravu. Díky tomu jej křesťané považují za hříšníka a odpadlíka, který místo aby poslouchal, hleděl spíše na světské marnosti, čímž měli na mysli potřebu zahnat hlad a najít si potravu.
Jaký paradox, protože u všech pohanů to bylo s viděním havrana jinak. U nich byl váženým ptákem. Vždy měl u evropských národů důležité místo v mytologii a folklóru. Své havrany měl i Odin, nejvyšší z bohů Seveřanů. Jmenovali se Hugin a Munin, čili Myšlenka a Paměť. Létali světem a přinášeli svému pánovi novinky. Vždy za úsvitu opouštěli Valhallu a Asgard, aby se sem zase za soumraku navrátili, sedli si Odinovi na ramena a šeptali mu všechno, co viděli a slyšeli.
Pro indiány havran představoval tvora s duší, tedy potomka Velké Matky a byl pro ně symbolem harmonie a rovnováhy v přírodě. V Číně je pak havran třínohým symbolem dynastie Ču, jež znázorňuje vzestup, zenit a klesání slunce.
Černě je tedy viděli snad jen Slované, kteří je považovali za zvěstovatele smůly a neštěstí, protože to byly právě vrány a také krkavci, s nimiž se snášeli na bojiště a hodovali na padlých válečnících. Podle mytologie existuje přesvědčení, že tento pták náležel Moreně, bohyni smrti a zimy.
Jinak tomu však bylo v případě Keltů, ti si havrana považovali. Patřil zde k bohyni Morrígan, což byla válečná bohyně, známá i jako Havraní paní nebo Krvavá pradlena. Keltové věřili, že, když ji spatří, v následující bitvě zemřou. Její sestra Badb na sebe brávala rovněž podobu havrana nebo vrány. I tato bohyně vládla válečným polím a strašila válečníky. K havranům proto měli hluboký respekt.
